Rozhodně v tomto článku nečekejte žádné volání do nebes, jak to byla skvělá akce. Nečekejte ani to, že vám řeknu, jak moc jsem si to užil a odnesl si jen spoustu skvělých zážitků a budu mít na celý event spoustu krásných vzpomínek. Byl jsem na této události úplně jako obyčejný divák, takže jsem se zúčastnil úplně všeho špatného, čeho se tam vůbec dalo zúčastnit. O tom bude tento článek!

V první řadě chci upozornit na to, že tento článek je pouze můj osobní názor a organizace se s ním nijak neztotožňuje. Zároveň i na to, abyste to brali trochu s nadhledem.

Road to Blizzcon – Akce na kterou se těšil každý gamer v nejbližším okolí. První vlna free lístků byla úplně stejná, jako když kdysi dávno vyšel update na Windows – „Každý“ to chtěl mít, ale stejně pak všichni zjistili, že je to vlastně k ničemu. V dobré víře jsem vyjel na celodenní výpravu do O2 Arény, při čemž jsem se pyšnil svým free lístkem, který byl vynesen až do nebes v myšlence, že lidé s tímto lístkem budou mít ve frontě přednost. Pokud fronta, ve které jsem stál, byla ta přednostní, tak bych nechtěl vidět frontu lidí, kteří neměli ani ten free lístek.

Každopádně tato fronta naprosto vymítila představy skupiny lidí, kteří tvrdí, že eSport je pouze nolife a není možnost se tak s někým seznámit. Ve frontě hned před námi byla dvojice vášnivých hráčů, kteří se vřele zapojovali do našich ironických poznámek ohledně fronty. Padaly hlášky jako třeba: „Vidím arénu, můžu jet domů.“, „Představ si, že jsi vepředu té fronty a najednou potřebuješ nutně na záchod. Myslíš, že tě pustí pak zase zpět dopředu?“, „Tady chybí už jen skupinka hipsterů se selfie tyčemi.“ nebo „Ok, jsme na trávě, tu už jsem dlouho neviděl.“ – Což bylo příjemné zpestření celého hodinového čekání.

Fronta nebyla až tak nepříjemná jako skupinka lidí se „staff“ kartičkami, která chodila pořád sem a tam a koukala na čekající lidi. Asi si nebyli vědomi naší početní převahy a potenciálnímu napadení pro naše lepší pohodlí. To však nemohlo přijít, neboť nás už všechny tak moc bolely nohy a záda, že jsme byli rádi, když jsme udělali pár kroků kupředu.

Člověk si v jednu chvíli řekl, že už je konečně před O2 Arénou a konečně se naplní jeho sny, že se dotkne vlastní nohou podlahy uvnitř této budovy. Pak se však pořádně zahleděl a uviděl hlouček lidí – co to mohlo být? Ano, byla to další fronta, která byla uspořádána do hada mezi malými sloupky, takže nepůsobila tak depresivně. Stejně měl každý nutkání podlézt pod jedním sloupkem a zkrátit si své čekání alespoň o pět minut.

Nicméně přišel na řadu samotný lístek s free vstupem. Všichni jsme lístek drželi ve svých dlaní a mířili ke vchodu, kde nám řekli, že je to zbytečné a slouží to pouze k vyzvednutí cardbacku (Který je skutečně nádherný a alespoň za to to stálo!). Průchod přes brány O2 Arény mi připadal spíše jako na nějakých hranicích, kde očekávali, že si jdu pro skalp samotného LifeCoache, protože jsem musel vyndat úplně vše z kapes, batohu a bál jsem se, že by mohlo dojít přímo k osobní prohlídce.

První náš směr mířil ke stánku, kde zadávali odměny, které byly jediným plusem free lístku. Naše konverzace vypadala následovně: Neznámý pracovník: „Hi.“ Aspi: „Čau, ne?“ Neznámý pracovník: „Hehe, čau. Jdeš pro odměnu?“ Aspi: (myšlenka: Ne, jdu si pro památeční razítko na čelo.) „Ano, díky.“ Odměna byla označena a já celý den zkoušel najít funkční wifi, kde bych se podíval na svůj nový cardback, než jsem konečně zjistil, že odměny budou poslány až 3 – 4 dny po skončení samotné akce.

Dalším cílem byla samozřejmě samotná Hearthstone stage! Byla přesně taková, jak jsem si představoval. První myšlenka byla asi taková: Půjdeme si sednou do třetí řady, ať vidíme co nejlépe na pro hráče. Každopádně nám nedošlo, že promítací plátno je nahoře, takže nás během chvíle bolelo silně za krkem a ještě k tomu jsem měl skvělého souseda. LifeCoach je německého původu, takže logicky přijelo i několik jeho domácích fanoušků. Jeden z nich si s nadšením sedl vedle mě. Během jeho usazování mi stihl dát dvakrát loktem do tváře a jednou do žeber – což zřejmě ani necítil, jelikož z jeho strany nepřišlo ani jednou „Entschuldigung“. Pochopil jsem radování se, když se LifeCoachovi zadařilo, ale co jsem opravdu nezvládal, bylo jeho komentování každé play jednotlivých hráčů v německém jazyce. Do levého ucha mi teda šel německý komentář a do pravého anglický. Pánovi se však vedle mě natolik líbilo, že začal neustále klepat svou nohou, kterou se lehce otíral o tu moji a ačkoliv jsem velmi trpělivý člověk a dokáži vydržet fakt hodně – tohle nešlo. Člověk si teď představí, že jsem mu něco řekl, ale mělo by to nějaký efekt, když v němčině umím jen pozdravit nebo se omluvit? Takže jsme raději odešli na oběd.

Nicméně to mělo jedno velké plus, protože jsem pravděpodobně z blízkosti Savjze a Hoeje, kteří seděli hned vedle nás, načerpal nějaké ty zkušenosti a začalo se mi ještě více dařit v arénách – Ale 12 výher jsem stále nedal. Končím vždy na 11:3.

Oběd by byl skutečně super, kdybychom nenavštívili snad jediný McDonalds, kde nedělali nového burgera, na kterého jsem se těšil více než týden a chtěl ho ochutnat. Tudíž jsem si dal klasického Big Maca a vydal jsem se zpět na cestu do O2 Arény. Zde mě skutečně podrželi všichni členi Inside Games, kteří na akci byli, protože se mě ptali, jak se mi tam líbí a já dal vždy průchod svým naštvaným emocím a ulevil jsem si.

„Někde tady v O2 Aréně jsou schovaní zelení goblini, které když najdete, tak dostanete nějaké dárky.“ Super informace! Prošel jsem celou arénu tak 3x a připadal si jak naprostý blbec, když jsem se u každé podivné věci zastavil a pozorně si ji prohlížel. Možná jsem nezasvěceným kolemjdoucím mohl připomínat zahraničního turistu, který oceňuje české odpadkové koše nebo kliku od záchodu. Pochopil jsem, že mi asi není úplně souzeno, abych našel zeleného mužíčka, tudíž jsem se opět rozešel na Hearthstone stage.

V tu chvíli zrovna začínal hrát Pavel proti Neireovi. Musím uznat, že jsem si pohled na tento zápas skutečně vychutnal, protože jsem viděl nejrychlejšího hráče Hearthstonu na scéně, protože Pavel všechny své kroky udělal většinou během pěti vteřin a svého soupeře potěšil svým ironickým úsměvem nebo „Well met.“ Trochu mě i mrzí, že Pavel nevyhrál, jelikož jsem v tu chvíli prostě musel fandit trochu provokativnímu hráči. Jako další zápas přišel pomstychtivý Hoej, který prohrál první zápas proti Ostkakovi a jeho soupeřem byl znovu právě Ostkaka. Hoejovi jsem tentokrát fakt fandil, protože v prvních zápasech měl asi tu největší smůlu za druida, jakou jsem kdy viděl. Tomu však nebylo jinak ani v jejich druhém vzájemném zápase, protože se mu opět za druida nezadařilo.

Pamatujete si, jak jsem si stěžoval na německý komentář? Tak ten byl ještě dobrý. Za námi v tu chvíli seděla skupinka kluků s jednou holkou, což už samo o sobě je dost zvláštní kombinace a zřejmě pouze jeden z nich byl skutečně šťastný a zbytek proklínal chvíli, kdy si slíbili, že se nebudou zajímat o své přítelkyně. Každopádně tři kluci za námi neustále nadávali na komentování a jejich pořvávání by se dalo přirovnat k českému dabingu Planety opic. Slečna se neustále divila, proč některé karty svítí zeleně a některé zase naopak září zlatě. A chudák jediný chlapec se všechny snažil udělat šťastnými – Dívce marně vysvětloval, proč to tak je a k ostatním chlapcům se připojoval k jejich „Oooooh!“ výkřiky, i když bylo jasně poznat, že ho to trochu mrzí, když ho jeho vlastní přátelé nepodporují v závislosti na Hearthstonu a táhnou ho k Heroes of the Storm.

Bohužel však nejsem z Prahy tudíž jsem se musel vydat zpět do svého rodného města, abych se podělil o své zážitky s přáteli, kteří na Road to Blizzcon moc chtěli jet, ale mysleli si, že se tam nedostanou. Jakoby toho nebylo málo – ve vlaku z vagónu do vagónu běhaly dvě střelené puberťačky, které byly zřejmě příbuzné s chlapci u Hearthstone stage, protože zřejmě také trénovali na konkurz dabingu Planety opic. Doufám, že se jim konkurz vydaří a já v kině jednou budu moct říct „Ano, to jsou ty dvě milé a klidné dívky, které s námi jely kdysi vlakem.“

Ale teď trochu seriózněji. Road to Blizzcon byl jinak vydařená akce, která by se tu měla dít minimálně každý rok. Skutečně jediné mínus byla fronta u vstupu a možná pak ozvučení, kdy jste mohli u Hearthstone stage slyšet i komentování a dějství z Heroes of the Storm stage. Každopádně zde bylo spoustu vedlejší zábavy, možností a soutěží, které všichni využili. Blizzard si na tom dal skutečně záležet a zároveň to vypadá, že Overwatch bude skutečně dobrá hra, protože každý kdo po dvou hodinách čekání ve frontě vyšel z herní místnosti, tak se usmíval od ucha k uchu a vypadal nadšeně. Zase jsme dokázali, že eSport má budoucnost!

Jak jste si užili Road to Blizzcon vy? Pochlubte se v komentářích!